Posvitime.cz - světla, osvětlení, svítidla a příslušenství.  

• Úvod
• O nás
• Světelné studio
• Jak nakupovat
• Články
• Kontakty

Osvětlení bytů

Realizace osvětlení je vždy částečně řemeslo, částečně umění. V případě realizace osvětlení v bytech nabývá na významu právě složka umělecká.

Osvětlení bytu by se mělo měnit v závislosti na prováděných činnostech a souvisejících emocionálních situacích. Při jeho výběru je nutné vzít úvahu užitkovost, vybavení interiéru a také individuální potřeby a záliby. Osvětlení má být funkční, tzn. musí umožňovat správné a bezpečné provádění různých životních úkonů, ale současně by se mělo podílet na vytvoření atraktivního interiéru. Osvětlení může mít fyziologický a psychologický účinek v závislosti na konkrétních emocionálních situacích. Může například povzbuzovat k práci, nebo vytvářet náladovou, intimní či slavnostní atmosféru.

Realizace osvětlení v bytě, zvláště pokud je malý, není snadná. Obvykle tuto činnost provádí sám obyvatel bytu, který se řídí především vlastními zkušenostmi a intuicí. S trochou ironie lze říci, že realizace osvětlení v bytě je tak důležitá, že ji přece není možné svěřit odborníkům. V tomto tvrzení je určitě zrnko pravdy, protože nikdo nezná svoje potřeby a záliby lépe než obyvatel bytu. Problém nastává ve chvíli, kdy je sice jasné, jakého osvětlovacího efektu chceme dosáhnout, méně zřejmá je však cesta, která k tomuto stavu vede. Je tedy nutné získat určité znalosti o osvětlení, přinejmenším na obecné úrovni.

Různé byty, různé potřeby

Každý byt je trochu jiný, určený pro jiné lidi, proto může být i jinak osvětlený. Zcela jistě neexistuje jen jeden návod na správné osvětlení bytu. Realizace osvětlení však vždycky může, a také by měla, odpovídat jistým základním pravidlům, která vyplývají ze znalostí o působení světla a barvy, v každém případě je ovšem nutné zohlednit osobní záliby a v neposlední řadě také možnosti. O osvětlení bytů je možné sepsat mnoho knih, v zásadě totiž jde o nekonečné téma. Lze také uvádět vybrané příklady a/nebo návody k řešení osvětlení v různých interiérech s různým určením. Takové publikace se objevují nejčastěji a podobné studie byly uveřejněny také na stránkách tohoto čtvrtletníku. Možnosti osvětlení bytů jsou, jak se zdá, stále aktuálním tématem, které lze na základě různých znalostí a přístupů vykládat různým způsobem.

V obytném interiéru je vždy zvláště důležité vytvořit díky světlu a barvě vhodné světelné prostředí v návaznosti na podobu interiéru a jeho vybavení, to znamená prostředí v zásadě proměnlivé v čase a prostoru, jehož působení by bylo osobně žádoucí s ohledem na funkčnost interiéru a emocionální situace, které v něm vznikají. Pokud se v této souvislosti zmíníme o individuálně podmíněné recepci světla a barvy a dále o různě utvářených a vybavených obytných interiérech, bude potřeba individuálního přístupu ke každé realizaci osvětlení obytných prostor více zřejmá.

Individuální přístup k interiéru při realizaci jeho osvětlení by měl vyplývat z pochopení a přijetí „podstaty věci” ve vztahu k osvětlení, to znamená různých pravidel hry na správné osvětlení pro danou osobu (osoby) v daném interiéru. Jde tedy o způsob přístupu k osvětlení, o předpoklady řešení osvětlení, z nichž je možné vyvodit praktické instrukce různé hodnoty v závislosti na konkrétním případě.

Jedna koncepce – různé způsoby realizace osvětlení

Lze ovšem najít faktor, který ovlivňuje požadovaný způsob osvětlení interiéru bez ohledu na požadavky vyplývající z individuální recepce působení světla a z vlastností interiéru. Takovým faktorem je funkční rozdělení interiéru, s nímž souvisejí potřeby osvětlení.

Tradiční funkční dělení bytu odpovídá jednotlivým místnostem s různým, ale v zásadě stálým určením. Obvykle jde o ložnici, jídelnu, obývací pokoj (salon), pracovnu, knihovnu, dětské pokoje atp., a samozřejmě kuchyni. Podstatou takového rozdělení je stabilita a koherence určení jednotlivých prostor. V tomto rozdělení se sice v poslední době objevují jisté odchylky od výše zmíněné stability a koherence, v zásadě je však podstata tradičního dělení zachována. Například univerzálně pojatá místnost má často charakter původního obývacího pokoje a zároveň jídelny.

V současnosti se však funkční dělení často týká jednotlivé místnosti, kterou užívá jedna nebo více osob. V jedné místnosti se spí, jí, odpočívá, baví a pracuje, neboli v jedné místnosti se provádějí různé životní úkony spojené se zásadně odlišnými emocionálními situacemi.

Osvětlení je vždy třeba volit podle charakteru prováděných činností a s nimi spojených emocionálních situací. Má být příslušně variabilní v čase i prostoru. Při tradičním funkčním dělení interiéru se může v omezeném rozsahu objevit potřeba variability osvětlení, například pro ložnici, jídelnu, obývací pokoj. V případě proměnlivého funkčního rozdělení jedné místnosti se tato potřeba variability osvětlení projeví vždy v závislosti na různém charakteru činností. Čím větší je byt, tím je snadnější jeho osvětlení, protože – obecně vzato – je funkční rozdělení v jednotlivých interiérech méně diferencované.

Způsoby osvětlení celého bytu (jednotlivého interiéru) mohou vyplývat z jedné koncepce osvětlení, která může být základem k přijetí různých řešení osvětlení v závislosti na stávajícím funkčním rozdělení. Taková koncepce je založená na zásadě odlišného osvětlení jednotlivých zón (neboli „zákoutí”) podle funkčního rozdělení v interiéru při současném zajištění prosvětlení celého prostoru, které jako by „spojovalo” osvětlení jednotlivých zón v osvětlení celého interiéru.

V každém interiéru je možné vyčlenit zóny – zákoutí s různým určením a vybavením, přizpůsobená provádění určitých činností. V závislosti na funkčním rozdělení mohou být takové zóny proměnlivé v čase i prostoru. Činnosti vykonávané v rámci jednotlivých zón mohou být spojené s různými emocionálními situacemi. Každá zóna musí být osvětlena podle prováděných činností a s nimi spojených emocionálních situací. Jako příklad lze uvést nejčastěji vydělované zóny: zákoutí s psacím stolem, zákoutí s křeslem, jídelní kout, zákoutí pro malé dítě, odpočinkové zákoutí, zákoutí se zrcadlem atp. Při osvětlování těchto zákoutí je podstatné určit typickou pozici uživatele a pole spojené s výkonem dané činnosti. Současně je nutné celý interiér prosvětlit tak, aby osvětlení jednotlivých zón vytvářelo osvětlení celého interiéru při zachování charakteru, který odpovídá jednotlivým emocionálním situacím.

V zorném poli uživatele dané zóny se vždy nachází část prostoru interiéru. Obecně řečeno, tato část se skládá z pole prováděné činnosti (objekt zájmu), nejbližšího a vzdálenějšího okolí tohoto pole (objektu). V okruhu takových segmentů prostoru by mělo být osvětlení příslušně harmonizované díky výběru vhodného poměru jasu. Vzhledem k proměnlivým směrům pozorování v interiéru se přemísťují rovněž části prostoru, které se vyskytují v zorném poli. Osvětlení dané vyčleněné zóny (zákoutí) ovlivňuje současné osvětlení zbývajících zón (zákoutí), a kromě toho rovněž osvětlení celého interiéru, spojující osvětlení jednotlivých zón. Existuje vzájemné spolupůsobení osvětlení zón v návaznosti na integrační osvětlení, které je rovněž nutné vzít v úvahu.

Lokální osvětlení vyčleněných zón

Za účelem osvětlení vyčleněné zóny se používá tzv. lokální osvětlení, které se vyznačuje tím, že dopadá pouze na příslušné pole hlavně z jednoho směru, a přináší požadovaný efekt. Takové osvětlení se nazývá přímé. K vytvoření užitkových úrovní intenzity osvětlení se nejčastěji využívá směr dopadu světla shora. K dekoračním účelům se používají různé směry dopadu světla. Po příslušném nasměrování světelného svazku lze dosáhnout efektu světelných šmouh a stínů, který podtrhuje povrchovou úpravu a zdůrazňuje formu osvětlovaných objektů. Hra světla a stínu je často velmi žádoucí, protože tvoří nedílný prvek světelného prostředí, spojený s různými emocionálními situacemi.

Správný výběr lokálního osvětlení je založen na přizpůsobení druhu svítidla a jeho umístění na velikosti a lokalizaci pole zrakové činnosti v dané zóně. Obvykle jsou taková svítidla přenosná, určená k postavení na podlahu, stolek, poličku, psací stůl atp. Používají se i svítidla zavěšená na stropě, obvykle ve snížené výšce, svítidla nástropní nebo zabudovaná do stropu, která se vyznačují úzkým rozložením svítivosti, což znamená, že mají koncentrovaný světelný svazek.

Osvětlení celého interiéru

Za účelem integrace osvětlení jednotlivých zón se používá tzv. základové osvětlení, které osvětluje celý interiér. Tohoto efektu lze dosáhnout použitím tzv. celkového osvětlení neboli osvětlení celého interiéru bez ohledu na vyčleněné zóny. Podkladové osvětlení je možné realizovat také pomocí značně rozptýleného světelného toku ze svítidel lokálního osvětlení, které se používá k osvětlení zón. Při základovém osvětlení nemá dopadající světlo určitý směr, a jde tedy o světlo rozptýlené, které zmírňuje ostrost stínů. Úroveň světelné intenzity může být přitom různá, s ohledem na předpokládaný charakter světelného prostředí a způsob osvětlení zón. Změny úrovně jsou žádoucí a často i nutné, protože výlučné použití rozptýleného osvětlení může vést ke snížení zájmu o okolí a ke lhostejnosti.

Svítidla, z nichž vychází světelný tok v mnoha směrech, jsou vhodná k základovému osvětlení, protože mohou osvětlovat celý interiér. Jde o svítidla celkového osvětlení, která se obvykle zavěšují pod strop, nebo se umísťují přímo na strop. Základové osvětlení se také často realizuje nasvícením části stropu a stěn pomocí světelných zdrojů umístěných za speciálně zabudovanými clonami. Takové osvětlení se nazývá strukturální a přináší rovněž dekorační efekty.

Základní zásada

Dosažení vhodného poměru mezi přímým světlem a světlem rozptýleným je rozhodující pro získání požadovaného osvětlení interiéru, které je zpravidla vícebodové a vychází z různých vhodně zvolených a správně umístěných svítidel. Svítidla musí být zvolena a umístěna tak, aby bylo možné snadno diferencovat úrovně intenzity a rozdělení jasu v různých zónách interiéru. Velká variabilita využití jednotlivých svítidel je zásadní vlastností tohoto typu osvětlení interiéru.
V jednom interiéru se doporučuje používat tzv. „příbuzná” svítidla, to znamená produkty zhotovené ve stejném stylu, s podobnou povrchovou úpravou, ale s různou velikostí a určením.

Trocha informací o působení světla a barvy

Světlo a barva jsou základními prvky, které ovlivňují recepci prostoru v interiéru, ovlivňují naše pocity a nálady a jsou rovněž důležitými dekoračními a kompozičními faktory. Na získání dojmu o velikosti a proporcích místnosti má vliv způsob osvětlení jejích hlavních ploch.

• Dominující osvětlení stropu opticky zvětšuje interiér.
• Nasměrování světla na podlahu vyvolává efekt ztemnění a snížení interiéru.
• Proporcionální zatemnění dolních částí a nasvícení horních částí stěn posiluje dojem výšky.
• Zatemnění těch částí interiéru, které se nacházejí přímo nad hlavními centry pozornosti, posiluje dojem šířky interiéru.
• Osvětlení interiéru především pomocí nástěnných svítidel způsobuje optické zmenšení prostoru.
• Nasvícení výklenků vyvolává dojem jejich optického zvětšení a může také posilovat jejich dekorační funkci.
  Změny osvětlení v interiéru,a to jak v čase, tak v prostoru, zásadně ovlivňují naše pocity.
• Silnější osvětlení zpravidla povzbuzuje k činnosti, zvyšuje pozornost a živost. Obvykle se cítíme svěžejší, spokojenější a veselejší.
• Slabší osvětlení podporuje atmosféru uvolnění, odpočinku, důvěry, intimity a uspokojení.
• Změny osvětlení v interiéru jsou tedy nejen žádoucí, ale často také nutné, s ohledem na prováděné činnosti a emocionální situace.

Efekty uzavření a otevření

Po vytvoření dojmu vydělení místa v interiéru („uzavřený prostor“) vzniká tzv. efekt uzavření. Po vytvoření dojmu spojení daného místa s okolím („otevřený prostor“) vzniká tzv. efekt otevření, a osvětlení může takové efekty posílit nebo zeslabit. Použití svítidel se širokým rozložením svítivosti (vydávají světlo pod velkým prostorovým úhlem) nezpůsobuje vydělování zón (polí) v interiéru, a jednotlivé zóny interiéru nejsou tedy výrazně vyčleněny, takže vzniká dojem jakoby otevřeného prostoru zalitého světlem (efekt otevření). Někdo se v takovém prostoru cítí „odhalený“ (příliš viditelný), někoho to povzbuzuje k činnosti. Použití svítidel s úzkým rozložením svítivosti (vydávají světlo v poměrně malém prostorovém úhlu) způsobuje vydělování zón (polí) v interiéru. Tímto způsobem lze dosáhnout intimnější nálady (efekt uzavření), někdo se však v takové prostoru cítí jakoby „zavřený“. Díky osvětlení vybraných kusů nábytku, např. stolku, křesel, vzniká specifická atmosféra spojená s pocitem vyčlenění místa (efekt uzavření). Výrazně a silně světelně akcentovaná oblast nad hlavou vytváří rovněž specifickou náladu, ale bez pocitu vyčlenění pole nebo zóny v interiéru (efekt otevření). Pokud je tedy, obecně vzato, žádoucí prohloubit pocit uzavření, měla by být centrální oblast interiéru nejsilněji osvětlená, zatímco okrajové části interiéru by měly být nasvíceny poměrně slabě. Silnější nasvícení okrajových částí interiéru prohlubuje pocit otevření. Interiér celkově osvětlený viditelnými svítidly, ale s výrazně temnějšími okrajovými částmi, vyvolává efekt uzavření. Jako prvek „otevření” může sloužit ukrytí svítidel a/nebo decentralizace rozložení jasu v interiéru, případně rovnoměrné rozložení jasu v obvodovém zorném poli nebo nasvícení horních částí interiéru.

Barevné světlo

Použití barevných světel může být žádoucí za účelem zdůraznění barvy předmětu nebo pole v interiéru. Barevné celkové osvětlení však musí mít jen minimálně sytou barvu, protože v případě vysoké sytosti barvy může dojít k ochuzení dojmu a deformaci vzhledu osob, předmětů i celého prostředí.
Obvyklé rozdělení barev na teplé a studené je v zásadě spojené s rozložením rozsahu viditelného záření v zelenožluté. Teplé barvy tedy jsou: žlutá, oranžová, červená, studené barvy: modrá, fialová. Zelená barva je nejvíce neutrální. Teplé barvy vyvolávají pocit blízkosti, posilují potřebu intimního kontaktu, dávají lidské pokožce přitažlivý a příjemný vzhled. Asociace s ohněm, ohništěm, západem slunce vyvolávají pozitivní reakce, vytvářejí teplou atmosféru, posilují pocit bezpečí. Studené barvy jsou obecně neutrální, asociují se s otevřeným prostorem, protože právě tyto barvy dominují v přírodě (obloha, rostlinstvo). Mohou však také vyvolávat negativní emoce, jako je pocit odcizení, hrůzy, nepřirozenosti, opuštěnosti, osamění, a zvláště zelená barva také dává lidské pokožce poměrně nepříjemný vzhled.

Světelné akcenty

Akcenty živosti a veselosti lze získat díky třpytivým světelným odrazům, které pocházejí z nekrytých, v podstatě bodových žhavicích vláken žárovek s nízkým výkonem, tzv. iluminačních žárovek. K odrazům může docházet například od křišťálových předmětů, drahých kamenů, leštěné mosazi, zrcadel, leštěného nábytku atp. Takové osvětlení má dekorativní charakter a může sloužit pouze jako osvětlení doplňkové.

Oslnění

Realizované osvětlení nemusí být vždy vhodným osvětlením pro naše zrakové orgány. V důsledku přizpůsobování zrakových orgánů nevyhovujícím světelným podmínkám může dojít ke zhoršení vidění a/nebo k pocitu nepohodlí. Tento stav procesu vidění se nazývá oslnění a objevuje se v důsledku nesprávného rozložení jasu v zorném poli, nebo nadměrných kontrastů v prostoru nebo čase. Vznik efektu oslnění vždy osvětlení zásadním způsobem znehodnocuje.

Oslnění, které snižuje schopnost vidění, aniž by vyvolávalo nepříjemné pocity, se nazývá oslnění omezující a silnější stupeň se nazývá oslnění oslepující. Stupeň omezujícího oslnění závisí především na hodnotě světelné intenzity v úrovni oka, což znamená, že malé pole s velkou zářivostí a velké pole s malou zářivostí mohou způsobovat podobné nežádoucí účinky. Oslnění, které vyvolává nepříjemné pocity, aniž by docházelo ke snížení schopnosti vidění, se nazývá oslnění nepříjemné. Stupeň nepříjemného oslnění závisí, zjednodušeně řečeno, především na jasu. Přímé odrazy příliš zářivých předmětů, zvláště pokud se tyto odražené obrazy objevují ve stejném nebo téměř stejném směru jako pozorovaný objekt, vyvolávají oslnění, které se nazývá odražené. Tento typ oslnění může mít charakter omezujícího nebo nepříjemného oslnění, obvykle však jde o oslnění nepříjemné.
Minimalizace oslnění (a pokud možno jeho eliminace) je zásadní problém. Za účelem minimalizace oslnění nestačí vždy jen odstranit ze zorného pole nekryté světelné zdroje nebo příliš zářivá svítidla. Je také třeba vzít v úvahu příliš vyleštěný nábytek, podlahy s vysokým leskem a vůbec všechny prvky, které způsobují především přímý odraz světla. Vybavení interiéru se tedy může také podílet na vzniku efektu osvětlení.

Obtížné umění nakupovat

Když si např. kupujeme látku na oblečení, řídíme se kromě ceny především vlastním vkusem (zálibami) a předpokládaným účelem daného oblečení. To znamená, že toto oblečení chceme nosit k určité příležitosti. Podobně tomu je také v případě nákupu osvětlovací techniky, kterou je vhodné nakupovat k předem stanovenému použití neboli na základě koncepce osvětlení interiéru (bytu), která by měla vycházet jak z osobních předpokladů (způsobu reakce na světlo), tak i z charakteru (určení) prostor a jejich zařízení (vybavení).

Obecně vzato, existují tři způsoby využití (určení) svítidel a v souvislosti s tím také jejich tři skupiny:

• svítidla pro celkové osvětlení, projasňující celý interiér,
• svítidla lokálního osvětlení, určená k osvětlení vybraných zón v interiéru,
• svítidla lokálního osvětlení, určená k vyvolání určitých světelných efektů (dekorativní).

V závislosti na zvolené koncepci osvětlení se vždy doporučuje provést výběr typů svítidel na základě tří uvedených skupin s tím, že o vhodnosti svítidla rozhoduje především jeho zářivost a rozložení svítivosti v prostoru (nahoru, dolů).

Svítidla není dobré vybírat pouze podle toho, že pěkně vypadají, a když právě nesvítí, hodí se výborně ke koberci nebo závěsu. Především je třeba zvážit, jakým způsobem a k jakému účelu bude svítidlo sloužit, protože musí být dekorativní i při svícení, aniž by ovšem bylo příliš zářivé. Musí také v požadovaném stupni osvětlovat vybrané pole (zákoutí) a/nebo zajišťovat rozptýlené osvětlení interiéru. Může také vyvolávat efekt světelných skvrn (pruhy světla) ve vybraných místech, která chceme více exponovat. Výběr by se měl, obecně řečeno, řídit určením potřebného (nutného) způsobu záření, které by mělo dané svítidlo (svítidla) vydávat. Není ovšem dobré volit všechna svítidla se stejným způsobem záření (rozložení světelného toku v prostoru). Stejné (podobné) záření všech použitých svítidel v interiéru může působit monotónně, nebo může v případě koncentrovaného záření směřujícího dolů vyvolávat nepříjemné a nežádoucí stíny.

Před zvolením určitých typů svítidel je dobré promyslet a rozvážit různé vlastnosti svítidel hlavně s ohledem na funkčnost, hospodárnost, bezpečnost, vzhled a příslušnost k dané „rodině” svítidel, a v neposlední řadě také s ohledem na cenu.

Svítidlo je funkční, jestliže neoslňuje a je vhodné ke svému účelu: k celkovému osvětlení nebo k lokálnímu osvětlení „pracovního” nebo „dekorativního” (akcentového) typu. Základní účel svítidla by měl určit jeho výrobce a tato informace by měla být uvedena na štítku svítidla. Svítidlo určené k zabudování do stropu, nástropní svítidlo či závěsné stropní svítidlo na nepříliš dlouhém závěsu (v příslušně vysoké místnosti) může být zářivější než přenosná svítidla, která se však zpravidla vyskytují v centrálním (nikoli obvodovém) zorném poli, z čehož vyplývá zcela jiná reakce na světlo. Svítidla lokálního osvětlení jsou určena k osvětlení zón, ve kterých se provádějí užitečné činnosti, takže musí zajišťovat vhodnou úroveň osvětlení a správnou rovnoměrnost osvětlení v určeném poli, které je spojeno s výkonem předpokládané činnosti. Z těchto důvodů by měla výška stojacího svítidla činit minimálně 1,5 m (od podlahy k horní hraně stínidla) s možností použití žárovky o výkonu do 150 W. Podobně výška stolního svítidla musí činit minimálně 0,3 m (od stolu / psacího stolu k dolní hraně stínidla) s možností použití žárovky s výkonem do 100 W (nejlépe 2 x 60 W). Při hodnocení funkčnosti svítidla je vždy nutné svítidlo rozsvítit se světelným zdrojem, který je právě pro toto svítidlo určen.

Úspornost svítidla při daném způsobu záření závisí především na druhu a typu použitého světelného zdroje, a v případě zářivek také na typu stabilizačního a zážehového systému. Podstatným faktorem je také možnost ztlumení (regulace světelného toku) a výkonnost svítidla. Je známo, že miniaturní žárovky s objímkami E14 jsou zpravidla méně výkonné než žárovky obvyklé typové řady s objímkami E27. Nejvýkonnější jsou zářivky s elektronickým stabilizačním a zážehovým systémem. Obecně se preferují světelné zdroje s velmi přiměřeným výkonem, v případě žárovek jde o výkon 60-100 W. U svítidel pro domácí použití se velmi zřídka udává jejich výkon, ale vždy je možné zjistit, zda světelný tok zdroje není „dušen” (tlumen) uvnitř svítidla, nebo zda vnitřní součásti svítidla zajišťují správný odraz světelného toku pouze s malými (nutnými) ztrátami.

Bezpečnost použití svítidla vyplývá ze způsobu a stupně ochrany před úrazem elektrickým proudem a před požárem při běžném použití svítidla. Lze předpokládat, že se tyto vlastnosti testují před uvedením svítidla do prodeje, přesto však není na škodu svítidlo prověřit s ohledem na uvedené vlastnosti, zvláště na požární bezpečnost. Je vhodné se zaměřit na praktické záležitosti, jako je např. stabilita přenosných svítidel a praktičnost výměny světelných zdrojů.

Při hodnocení vzhledu svítidla (estetické hodnoty) je podstatný výběr materiálů, které byly použity k výrobě svítidla. Mělo by jít o materiály s vhodně zvolenou povrchovou úpravou. Podstatné jsou také proporce hlavních prvků svítidla a celkový vzhled (dekor) svítidla, a to jak svítidla rozsvíceného, tak i zhasnutého. Vzhled svítidla by měl také odpovídat celkovému vybavení interiéru. Základním faktorem je v tomto ohledu výběr barvy stínidla.
Příslušnost svítidla do dané „rodiny“ svítidel zvyšuje užitné vlastnosti svítidla. Obytný interiér by měl být vždy osvětlen z více zdrojů, tj. pomocí několika různě umístěných svítidel. Je vhodné, aby měla svítidla podobnou povrchovou úpravu a podobný styl, ale různou velikost a umístění, včetně formy záření.

Cena svítidla je samozřejmě dost podstatným faktorem, který často rozhoduje o dostupnosti svítidla, ačkoli jde v mnoha případech o faktor relativní. Přesto je možné, a někdy i nutné, brát toto hledisko v úvahu, a proto se doporučuje provést předem malou srovnávací analýzu, neboť drahé svítidlo nemusí být vždy dobré, tzn. vhodné k osvětlení interiéru ve shodě s použitou koncepcí osvětlení.

Praktické rady

• Za zvláště vhodná se všeobecně považují přenosná svítidla s velkými, cylindrickými a průsvitnými stínidly, která jsou shora i zdola otevřená.
• Stínidla jasných barev jsou nejuniverzálnější. Stínidla v růžové, červené nebo lehce nažloutlé barvě vydávají lepší světlo než stínidla modrá či žlutá. Barva světla by neměla být příliš sytá, aby nedocházelo ke snížení (deformaci) vzniklého dojmu.
• Žádoucí je použití stínidel s přiměřenou průsvitností. Žhavicí vlákno žárovky (baňka zářivky) nesmí být vidět (prosvítat). Žárovka (zářivka) nesmí vyčnívat ze stínidla.
• Nepřípustné jsou nekryté žárovky běžné typové řady a rovněž zářivky, které vyčnívají ze svítidel.
• Chybným řešením je použití stínidel s poměrně tmavým vnějším povrchem a velmi světlým povrchem vnitřním, což po rozsvícení svítidla způsobuje příliš vysoký kontrast v zorném poli.
• Chybným řešením u přenosných svítidel je příliš vysoké umístění dolní hrany stínidla, protože v tom případě je obvykle z bočního pohledu vidět světelný zdroj.
• V podstatě nevhodná jsou také svítidla, která vydávají výrazně přímé záření. Při celkovém osvětlení mohou způsobovat nelichotivý vzhled osob (předmětů) a při lokálním osvětlení vydávají příliš nerovnoměrné („skvrnité”) světlo.
• Všeobecně nežádoucí je použití svítidel s lesklým a tmavým pláštěm.
• Zcela univerzální svítidlo, které by se hodilo do všech interiérů s různým určením a funkčním rozdělením, neexistuje.
• Výběr typu svítidla je současně výběrem druhu a výkonu světelného zdroje, protože svítidlo je zpravidla určené pro daný světelný zdroj (zdroje), který se většinou určuje jako tzv. jmenovitý světelný zdroj pro dané svítidlo. V praxi však existuje jistá volnost ve výběru zdroje, přesněji v použití různých zdrojů. Vždy je přece možné použít žárovku s jiným výkonem na stejné patici. Podobně je možné použít namísto žárovky kompaktní zářivku s odlišným výkonem a integrovaným stabilizačním a zážehovým systémem, konstruovanou na „žárovkové“ patici. Výběr druhu a výkonu světelného zdroje by však neměl být náhodný a měl by odpovídat určení svítidla a potřebám omezení efektu oslnění.
• Z energetických hledisek je, obecně vzato, vhodné nepoužívat světelné zdroje s příliš nízkým výkonem, z hlediska osvětlení je v mnoha případech nežádoucí používat světelné zdroje s příliš vysokým výkonem. S ohledem na kvalitu osvětlení se doporučuje upřednostnit osvětlovací hledisko, což znamená, že je lepší použít svítidla s několika zdroji o menším výkonu než svítidlo s jedním zdrojem a vysokým výkonem.
• Tradičně používaným světelným zdrojem v bytech jsou žárovky s různými baňkami a výkony, především s tzv. „normálními” paticemi (E27) nebo miniaturními paticemi (E14). V bytech se obvykle používají následující výkony: 25 - 40 - 60 - 75 - 100 - 150 W. V některých případech je žádoucí použití poměrně malého výkonu (15 W), nebo na druhé straně poměrně vysokého výkonu (200 W). Použití halogenových žárovek k osvětlení obytných interiérů se raději nedoporučuje, ačkoli mají větší světelný výkon. Jsou dražší, velmi zářivé a jejich světlo je většinou příliš přímé. Určité typy také vyžadují použití absorpčního filtru, který pohlcuje nadměrné a škodlivé záření v ultrafialové části spektra, a/nebo použití dalších pomocných zařízení (transformátorů) ke snížení napájecího napětí instalační sítě.
• Žárovky nepředstavují energeticky efektivní způsob osvětlení, proto se zcela pochopitelně objevil trend využívání zářivek k osvětlování obytných prostor = především jde o tzv. kompaktní zářivky, které mají jednolitou strukturu (jsou podobné žárovkám, nebo mají „tužkový” či kruhový tvar). Výkony zářivek jsou obecně 4-5násobně menší než výkony žárovek za předpokladu dosažení přibližného (podobného) světelného toku. Aktuálně nabízené výkony kompaktních zářivek pokrývají rozsah výkonů žárovek běžně používaných k osvětlení bytů, a proto je mohou zastoupit.
• Lineární zářivky s nízkým výkonem se obvykle používají v kuchyních k osvětlení prostoru pod „skříňkami“, využívají se však také v předsíních a koupelnách. Lineární zářivky s vyšším výkonem se používají především k tzv. strukturálnímu osvětlení (spodnímu osvětlení) stěn a závěsů. Větší využití při osvětlování bytů mají kompaktní zářivky používané v žárovkových svítidlech. Pokud zvolíme k osvětlení bytu zářivky, je vhodné vybírat zdroje s takovou barvou světla, která není „tak bílá”, je „teplejší” a spíše „sluneční”. Doporučuje se také použití varianty zářivek s tzv. upravenou reprodukcí barev, především s elektronickými systémy stabilizace a zážehu.
  Zásada odhadu
  Při realizaci osvětlení bytů neexistuje praxe formálního určování vhodných úrovní světelné intenzity a využití profesionálně zpracovaných návrhů v návaznosti na různé výpočtové metody. Obvykle se osvětlení realizuje spíše cestou intuitivního výběru světelných zdrojů a svítidel, včetně jejich umístění. Proto je často obtížné předem stanovit potřebný počet svítidel a výkon jejich světelných zdrojů, a většinou je při stanovení počtu svítidel nutné vycházet z nepřesných podkladů, nebo spíše odhadů.
  Z praxe i profesionálních analýz vyplývá, že při těchto odhadech je možné použít poměrně jednoduchou metodu, která je založená na určení potřebného výkonu světelného zdroje (zdrojů) připadajícího na 1 m² podlahové plochy interiéru. Lze vycházet z toho, že tento výkon činí 25 W/m², ačkoli velmi často, zvláště v případě preferované koncepce „zákoutí“, může současně využívaný výkon činit pouze 10 W/m². Tyto odhady výkonu světelných zdrojů se týkají žárovek, u zářivek lze předpokládat výkon cca čtyřnásobně menší v poměru výkonu žárovky k výkonu zářivky. Po určení požadovaného výkonu světelných zdrojů pro daný interiér je možné následně vybírat počet svítidel a výkon jejich zdrojů tak, aby jejich součet dosáhl stanoveného „limitu“ výkonu, vypočteného na základě výměry podlahové plochy interiéru. Současně je nutné se řídit funkčním rozdělením interiéru, z čehož vyplývají různé potřeby, a v neposlední řadě rovněž vlastní představou o realizaci osvětlení
  Jiná metoda je založená na určení místa pro jednotlivé světelné body (svítidla) různého druhu v interiéru podle vlastní koncepce a při dodržení funkčního rozdělení interiéru, a dále na předpokladu, že různé druhy svítidel jsou standardně vybavené světelnými zdroji s příslušným výkonem.
  Oba uvedené postupy mají obvykle velmi podobné výsledky, jejichž charakter je spíše orientační. Na druhé straně jde o jednoduché a přijatelné metody, které se v praxi nákupu osvětlovací techniky k osvětlení vlastního bytu osvědčily.

Prof. dr hab. Jerzy Bąk